Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obrazek

  

Jak Lucinka ke vztahu k autíčkům přišla

 

Už jako malá jsem tíhla k zálibám spíše chlapeckým…panenky mě moc nebraly, a v pokoji se to spíše hemžilo autíčky, kartičkami hokejistů, fotbalistů apod. Nevím, jestli  na tomto faktu má hlavní zásluhu můj otec, ale já tomu věřím. Vždy si přál kluka, vlastně celá naše rodina (vyjma maminky :o) ) si přála kluka, ale on se prostě nenarodil…místo něj jsem se jedno lednové poledne narodila já…jenže táta, automechanik, se prostě svých snů o synovi nevzdal, a tak jsem jako malá, pomáhala na zahradě v dílně, točila se kolem aut…ve svých asi čtyřech jsem poprvé na klíně držela opravdický volant naší pampelišky (Š 120L ) za jízdy…

 

Asi mě tyto skutečnosti ovlivnily natolik, že se podepsaly na mém pozdějším vývoji…nikdy nezapomenu, jak jsme s bratranci jezdili na pískovišti rally Monte Carlo, sem tam hráli na demolition derby, taky jsem měla šlapací model autíčka, formule na volant ovladané přes bovden, atd atd.

 

Auta, ať ta malinká, nebo ta opravdická, se mi prostě vryla pod kůži…

 

Proč značka ŠKODA?           

Zřejmě proto, že to bylo v době mého útlého mládí nejdostupnější vozidlo, že jej měli všichni v rodině, že mě k němu vážou vzpomínky, že je to česká dobrá značka…a taky…už v dospělosti…jeho cena při pořizování…

 

         Obrazek

 

                          Jak Lucinka k prvním autíčkům přišla

 

Se svou první velkou láskou Honzíkem Scheníkem se jednoho květnového krásného dne rozhodli, že si pořídí autíčko…po chvíli hledání, pátrání a zjišťování padla jasná volba na Škodu 100, pískové barvy, která získala jméno Závodnička…a vlastně tato Závodnička mohla za obnovení mého v mládí vybudovaného instinktu…lásky…k těmto jedinečným strojům…postupem času přibylo do naší smečky i eRko a začli jsme jezdit po různých akcích a srazech, kde jsme potkávali samé skvělé lidičky, se kterými nám bylo moc fajn…

 

         Obrazek

  

                            Jak Lucinka ke Sluníčku přišla

 

Jenže vše netrvá věčně, ikdyž by si to člověk někdy přál a naše společné kroky už společné nebyly…Závodnička odjela do světa a eRko zůstalo u svého páníčka…Lucinka byla tůze smutná, že přišla o to, co měla tak ráda…ale její dobří kamarádi ji nenechali na holičkách…volali Lucince, aby za nimi přijela, aby s nimi byla, ale když zjistili, že Lucinka nemá čím, rozhodli se ji pomoci…Vyhlédli si autíčko a zosnovali sbírku, kde mezi sebou vybírali penízky na to, aby autíčko mohli koupit a Lucince ho dát…Nadace Můrčina Hundertka, neboli „stovka ke stovce na stovku“ se rozjela ve velkém stylu…to se psal duben 2005…na konci června 2005 pak slavnostně Sluníčko dorazilo do Ostravy…

Byl to neskutečný pocit…celé ty dva měsíce, co tadle akce probíhala, jsem seděla jak vodou opařená, ale strašně šťastná. Ten pocit, se nedá popsat slovy, protože na to slova nestačí. Kdyby podobný osud potkal někoho jiného, rozhodně bych se k této ulítlé akci přidala, ale tadle akce se týkala přímo mě…krásný pocit, když víte, koho kolem sebe máte…

Sluníčko dostalo jméno Sluníčko…jako symbol těch světýlek, která mi svítila na temnou cestu a která mě i tímto pomohla vyvést z té tmy ven…Když jsem ho viděla poprvé doopravdy, jezdilo na kruhovém objezdu dokolečka a čekalo na mě…mě se podlomily nohy a nebyla jsem schopna tam dojít…dnes…dnes je to můj největší čtyřkolý kamarád…jezdíme spolu za našimi kamarády na srazy, nebo jen tak na výlety, ale prostě užíváme si…je to neskutečné auto, naprosto úžasné…

 

Takže ještě obligátní pohádkový závěr: pokud neumřeli žijí a jezdí na srazíky dodnes :o)

 

Zazvonil konec a kapečku netypické pohádky je konec :o)