Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rok se s rokem sešel a já se rozhodla udělat takovou malou agiliťáckou bilanci, co už s Dorinkou máme za sebou, s přihlédnutím hlavně k prvnímu "závodnímu" roku 2oo7.

 

S tréninkem jsme začly pozvolna v roce 2005, prošly si útrapami, zraněními a nemocemi...Dorinka má diagnostikovány luxace patel, a to na nižším stupni. Proto baštíme každý den kloubní výživu a vidíme markantní zlepšení...po úraze v září 2006, kdy měla vyhřezlou ploténku, jsme první týdny bojovaly proti hrozícímu ochrnutí...když se pak zdravotní stav začal lepšit, ani jsme nedoufaly, že se k běhání zase vrátíme...podařilo se a k tomu, co nás tak strašně baví, jsme se v lednu 2oo7 opět a se vší parádou vrátily na intenzívním tréninku v Hlučíně. V té době nám taky naše skvělá instruktorka Lucka oznámila možnost jet v květnu na první agility závody do Valmezu...nevěřila jsem tomu po tom všem, co jsme si v předešlém roce zažily...že veterina byla naším druhým domovem a od března jsme tam byly pravidelně jako doma...strašně mě to potěšilo, že by se nám mohl splnit sen - zkusit si to naostro...věděla jsem a vím, že Dorinka nebude nikdy tak zcela v pořádku, nicméně pokud bude chtít, nebudu ji tu chuť brát...miluje agility a já miluju ji...prostě situace, která ani jiného řešení nemá..:o)

 

První závody jsme opravdu absolvovaly v květnu ve Valmezu...a bylo to pro nás ohromné vítězství, krásný splněný sen...byly to malé závody, příjemná atmosféra, parádní vzpomínky...výsledky nebyly a nejsou podstatné...prostě jsme dosáhly na to, co nám nedlouho předtím tak strašně utíkalo...

 

Po Valmezu přišly další a další závody, v Ostravě, Větřkovicích, Valmezu, opět Ostravě, Hlučíně...někde se dařilo víc, jinde míň. Samozřejmě, že nás naše výsledky zajímají, a že i my toužíme po tom zaznamenat nějaký úspěch...ale prioritou celého závodního dění v minulém roce nebylo sbírat vavříny, ale užívat si do sytosti tu krásnou mírně napjatou atmosféru závodů a všem ukázat, že i s námi musí počítat..

 

Rok 2oo7, náš první závodní, je za námi...pomalinku polehounku vstupujeme do roku dalšího...závodů už taky pár naplánovaných máme...a budem se držet našeho hesla, co nejvice si je užít...pokud k tomu připojíme nějaký dobrý výsledek, budeme rády, ale víme, že za úspěch si zdraví nekoupíme...proto se budem jen bavit a dávat pozor na tu nejkřehčí cennost, kterou ta moje Rampepurda Dorinková má....na zdraví...

 

A proč tady todle všechno píšu? Nevím...mám tu potřebu :o) ale vážně...bylo během toho roku pár situací, kdy i já dokázala na todle zapomenout...kdy jsem podlehla rozpoložení a chtěla víc a víc...kdy jsem si sama hned neuvědomila, že za to nemůže pes, ale já...nebo jsem se neuměla správně postavit vyčůranosti toho mého malého trdla... prostě, kdy naše zásady a přesvědčení stály bokem před chtíčem a touhou, ale tou nesmyslnou, co nikam nevede...

Tááák...to a to je konec mého bilancování, konec mé zpovědi :o)

Těšíme se na každý trénink, každé závody, co máme před sebou, budeme pilně trénovat, abyste nezapomněli kdo ten malý pidiflekopudlí bojovník je, ale když se nebude dařit, nebudem nad agi lámat hůl...přejeme všem, ať jim to pořádně běhá, vyhýbají se problémy a zdravíčko pořádně slouží :o)