Devítidenní maraton
Tááák tedy znova…Proč znova? Asi se všichni až na Ucu, neboť ona u toho bezprostředně byla, ptáte…tož jo, já Vám to tedy povím :o)…ono totiž po více než dvouhodinové práci na tomto článečku selhaly estránky a veškerá neuložená data byla v cuku letu v prrrrrrrkýnku :o)
Tož, ale nebudu házet flintu do žita, i když to bylo ihned mým dalším záměrem a protože těch devět dní bylo opravdu moc fajn, nenechám si to pouze pro sebe a jdu na to znova…tentokrát už fikaně, ve wordu, protože potřetí by mě už vážně asi trefilo :o)
Tak znovu na začátek…
Prvním dubnovým dnem, tedy nedělí, pro mě a Dorinku odstartoval takový netypický maratón. Neběžel se ani na 42 km, vlastně se vůbec neběžel, nicméně kvůli počtu naplánovaných i nenaplánovaných věcí, akcí…akcí, věcí se tak prostě musel pojmenovat…celý název byl pak doplněn přídavným jménem „Devítidenní“, protože todle celé maratonování prostě trvalo devět dní… :o)
Toť na úvod…:o) Tudle krásnou, slunečnou neděli jsme začly naprosto úžasným cvičákem, který nám na tvářích vykouzlil úsměv od ucha k uchu, po jehož skončení jsem valila domů hodit věci do pračky a pak obratem na fotbalový mač do Štěpánovic…Zde jsme patřili asi k deseti fanouškům hostujícího týmu TJ Sokol Slavkov, jehož barvy hrdě hájí i Sekťák a záložník Marek :o) Vzhledem k velmi početné domácí návštěvě a taky informaci v domácím fotbalovém zpravodaji ( fanoušci domácích při posledním zápase napadli rozhodčího :o) ) jsme se pro jistotu zdrželi příliš hlasitého povzbuzování, pečlivě sledovali hru a nakonec viděli i to, že přes Markovu gólovou přihrávku zůstaly tři body doma, z čehož měl zřejmě největší radost Kubík, protože v této dědině má chalupu :o)
Nám to ale dopoledním tréninkem vykouzlený úsměv nezahnalo a protože bylo ještě brzo a opravdu moc krásně…rozhodli jsme se ještě pro procházkovýlet na Raduň (Konečně jsme se tam, Dostálci dostali, co? :o) )
Po návratu domů začlo balení potřebných, a jak se i v průběhu dalších dní ukázalo, hlavně nepotřebných věcí, abych si pozdě v noci natáhla budík na 4:30 a šla spát…
Druhý den, jsme už kolem desáté vystupovaly s Dorinkou na pražském hlavním nádraží…Ano, ano…Praha byla naším prvním cílem. Na peroně nás už čekala ségra a jakmile jsme se uvítaly, naskákaly jsme do auta a vyrazily za prací :o)…No jojo, nejela jsem na výlet, ale pracovat, ségra se totiž stěhuje a každá ruka, noha, hlava byla potřeba…tak jsme ihned po příjezdu do bytečku převlíkly oblečení a valily nejprve do sklepa, balit, vázat, krabicovat, lepit a vyhazovat, abychom se pak přesunuly nahoru do bytu a tam v tomto snažení pokračovaly…:o) Druhý den k těmto činnostem přibylo i hlídání, neboť malá Anetka si ze školky přinesla nějakého bacila, a tak tam další den prostě nemohla :o) Takhle jsme pracovaly až do čtvrtka, večery jsem se švagrem prokecala hluboko do noci, takže spánkový deficit se pomalinku, ale jistě zvětšoval…na novém domečku se nám oběma s Dorinkou moc líbilo, Dorinka se už určite moc těší na další jeho návštěvu, protože se neskutečně zamilovala do „budoucí“ zahrady a francouzského okna, přes které je na ni vidět :o)
No a byl tu čtvrtek…den, kdy moje stěhovací štace u ségry skončila, ze zeleně a klidu jsme se přemístily do Prahy, do Holešovic, za Terezkou Tadeáškou, jejím Davídkem a prďolatama, kde po zeleni a klidu nebylo ani památky :o) po dlouhé snaze najít alespoň malý zelený drn trávy jsme našly houmlesparčík s „pseudo“trávou, kde teda možná někdy něco jako tráva rostlo…holt Dorinka musela i přes své přesvědčení, že potřeba se dělá do zeleného, konat na vajglama v lepším případě zanesený prostor :o), ale zvládala to statečně…odměnou ji pak byla velká odpolední procházka po letenské pláni, kde se zase pořádně vydováděla…:o) S Tadlí a prďolatama bylo strašně fajn, no ale uteklo to jako voda a byla sobota…asi nejakčnější den celého maratónu…
Budík zazvonil v sedm ráno, začlo balení, protože nejen já opouštěla Holešovice, ale i Tad a spol. opouštěli Holešovice :o) V devět hodin jsme už byli na nádraží, v 9:26 nám jelo Pendolino :o) ano opět Pendolino, nezanevřela jsem na něj a po minulých neblahých zkušenostech dostalo druhou šanci :o) …Ve vestibulu na nádraží mě už čekala ségra s malou neteří, která se celý týden statečně prala s bacilem, aby mohla jet v sobotu s tetou mašinkou do Ostravy, takže se ze mě stala cestovní chůva…nastoupily jsme do vlaku… já, Anetka, Dorinka, moje taška, Dorinčina taška a Anetčin kufr, zabraly jsme své místečka a cesta, až na určité malichernosti (například opětovné stání v poli a mírné zpoždění, které v tento den, kvůli dalším plánům nesmělo překročit hranici deseti minut…:o) ) byla v pohodě, Anetka byla zlatým dítětem, které všichni obdivovali, v tu chvíli jsem byla i já snad tou nejpyšnější tetou na světě :o). Cestu nám do Olomouce, bohužel jen do Olomouce :o), pomáhal krátit velmi sympatický mladý muž, ale to jen tak na okraj :oD Zpoždění se nakonec panu strojvedoucímu podařilo snížit na 7 minut, pravděpodobně totiž slyšel mé upřímně myšlené výhružky se žhavými uhlíky za jeho zadnicí, dorazily jsme na Svinov, já předala Anetku druhé tetě, vyběhla před nádražní budovu, vyvenčila Dorinku, skočila do můrák taxi a vyrazili jsme na poutní místo všech sekťáků – do Větřkovic…a jak jinak než za prací :o), ale protože se nás tam sešla téměř celá sekta, práce v podobě natírání střech chatiček nám šla více než od ruky, sem tam nás vyrušil nějaký meziměstský nebo mezistátní konferenční hovor :o), večer jsme pak opékali buřtíky, klobásky, chlebík, zpívali a prostě pořádně jsme se bavili…Druhý den jsme to natírání proložili agi tréninkem a následným výjezdem na fotbalové utkání do Slavkova, kde se opět naše snaha o morální podporu příliš nevydařila, tak jsme usoudili, že si od morálního podporování dáme na pár zápasů oraz :o)
Do kempu se nás vrátilo o autíčko méně, večer nás po opékání opustil i zbytek, takže jsme do velikonočního pondělí přetrvali pouze my s Dorinkou a Dostálci…Peťa pro jistotu velmi brzy zalomil a pak jen tiše přitápěl v chatičce :oD a my s Ucou jak jinak, než při vínku kecaly až do půl druhé…Ráno jsem si pak doslova musela říct o to, ať mě někdo kvůli zdraví přetáhne pomlázkou :o), dotřeli jsme zbylé střechy, dali kafíčko, procházku, čajík a pomalinku polehounku vyrazili domů…
Tak jsme se už podruhé dopracovali k závěru…nebojte, průběžně ukládám, tak snad se nic podobného už nestane :o)
Vzhledem k délce článečku mě tak napadá, že by se do závěru hodila nějaká kontrolní anketní otázečka :oD ale víte co, kašlem na to :o)…celých těch devět dní bylo prostě šupa dupa…a tečka:o) !!!